Pokud někomu chceme projevit úctu, používáme takzvané vykání. Ve většině slovanských jazyků se vyká podobně, obvykle se používá sloveso ve formě druhé osoby množného čísla. Nejde tedy poznat, jestli mluvíme k jednomu člověku, kterému vykáme, nebo ke skupině lidí.
Stejná situace je v budoucím čase.
V minulém čase se ale čeština od slovenštiny, ruštiny a ukrajinštiny liší.
V minulém čase v češtině může být sloveso v jednotném číslo (pokud vykáme jedné osobě) nebo v množném, pokud vykáme skupině lidí nebo mluvíme ke skupině lidí.
V jednotném čísle tedy stoprocentně poznáme, že jde o vykání.
Polština
Polština je trochu specifická, protože tam klasické vykání, jak ho známe z jiných slovanských jazyků, zaniklo. Místo toho se k vykání začala používat třetí osoba a slovo pan, pani a pro množné číslo panowie pro muže, panie pro ženy a państwo pro smíchanou skupinu.
Co pan wczoraj robił? – Co jste včera dělal?
Co pani wczoraj robiła? – Co jste včera dělala?
Co panowie wczoraj robili? – Co jste včera dělali?
Co panie wczoraj robiły? – Co jste včera dělaly?
Co państwo wczoraj robili? – Co jste včera dělali?