V závorkách jsou skupiny písmen, které označují jeden zvuk, ale nepočítají se jako samostatné písmeno.
Á – dlouhé a
Ä – široké e, ale teď se už obvykle čte jako obyčejné e
Ą – nosové o. Ale ne ve všech pozicích je nosové, před některými písmeny nosovost ztrácí.
Č, Ć, CZ – označují stejný zvuk, který se liší svou tvrdostí. Od nejtvrdšího po nejměkčí je to cz – č – ć- České a slovenské č není úplně identické.
DZ – ve slovenštině se chápe jako samostatné písmeno, v polštině to samostatné písmeno není.
DŽ, DŹ, DŻ – stejně jako u č a dz.
É – dlouhé e
Ě – píše se jen po osmi písmenech.
- D, T, N< – které měkčí na ď, ť, ň (dě, tě, ně se čte jako ďe, ťe, ňe (takové spojení písmen v češtině neexistuje)),
- B, P, V, F – po kterých se čte jako je (bě, pě, vě, jě se čte stejně jako bje, pje, vje, fje (oběd a objet se čte stejně)) ,
- M po kterém se čte jako ňe (mě se čte jako mňě (mě a mně se čte stejně))
Ę – nosové e. Ne ve všech pozicích je nosové, stejně jako ą. Na rozdíl od ą, které na konci slova je nosové, ę se na konci slova obvykle nosově nečte.
H – polské H se vyslovuje stejně jako CH.
CH – v češtině a slovenštině je to samostatné písmeno, v polštině se chápe jako dvě písmena.
I – v češtině a slovenštině se vyslovuje identicky s Y.
Í – dlouhé í (má stejnou výslovnost jako ý)
Ĺ – dlouhý zvuk l
Ľ – měkký zvuk l
Ł – původně to byl tvrdý zvuk L, dnes se vyslovuje spíš jako obouretné v.
Ň, Ń – podobné zvuky, ale ne zcela identické. Ani české a slovenské ň není úplně stejné.
Ó – v češtině a slovenštině označuje dlouhé o. V polštině se ale čte jako u.
Ř – horor pro cizince
Ŕ – dlouhý zvuk r
RZ – stejný zvuk jako ż
Š, Ś, SZ – stejná situace jako u č.
Ť – měkké t. České a slovenské ť není úplně identické.
V – v polštině obvykle nevystupuje, jen v cizích slovech.
Ú – označuje zvuk dlouhé u
Ů – označuje stejný zvuk jako ú
Y – v češtině a slovenštině se čte stejně jako i. V polštině je slyšitelně tvrdší než i.
Ž, Ź, Ż – jako u č. Ż je nejtvrdší a je to stejný zvuk jako rz.