Česká abeceda má 42 písmen.
Má tři typy diakritických znamének: ˇ háček, ´ čárka, ˚ kroužek
Specifická česká písmena:
S háčkem: Č, Ď, Ň, Ř, Š Ť, Ž + Ě
S čárkou: Á, É, Í, Ó, Ú, Ý
S kroužkem: Ů
Digraf: CH (jedno písmeno, označuje jiný zvuk než c+h!)
Čárka a kroužek označují dlouhou samohlásku. Délka mění význam slova – byt X být
Přízvuk je vždy na první slabice nebo na předložce.
SAMOHLÁSKY (a, e, i, o, u, y)
Deset zvuků
| Zvuk | Písmeno, kterým ho můžeme zapsat |
| Krátké a | A |
| Dlouhé á | Á |
| Krátké e | E |
| Dlouhé é | É |
| e (má 3 způsoby čtení podle toho, po jakém písmeni stojí) | Ě |
| Krátké i | I |
| Dlouhé í | Í |
| Krátké o | O |
| Dlouhé ó | Ó |
| Krátké u | U |
| Dlouhé ú | Ú, Ů |
| Krátké i | Y |
| Dlouhé í | Ý |
U, Ú, Ů
Ů je jediné písmeno, které má kroužek. Ú a Ů označují identický zvuk – dlouhé ú. Píšou se ale v různých pozicích.
Ů se píše pouze v českých slovech:
- uprostřed
- na konci.
Nikdy nemůže stát na začátku slova.
Ú se píše:
- na začátku slova (úspěch)
- po prefixu, pokud slovo začíná na ú (neúspěch = prefix ne + úspěch, kde ú je na začátku)
- složená slova (trojúhelník = slovo se skládá ze dvou troj + úhel, kde ú je na začátku slova)
- v cizích slovech (ragú, medúza)
I, Í, Y, Ý
I a Y označují identický krátký zvuk, Í a Ý označují identický dlouhý zvuk.
I, Í se v českých slovech píše po ž, š, č, ř, c, j
Y, Ý se v českých slovech píše po h, ch, k, r (! ale kino – cizí slovo)
Po ostatních písmenech je v některých slovech i/í, v některých y/ý. Je nutné si zapamatovat, jak se slova píšou. Jde to poznat jen v českých slovech, kde před I nebo Y je D, T, N. I/Í má vliv na jejich výslovnost.
E, É, Ě
Ě se může psát jen po 8 písmenech – B, P, V, F, D, T, N, M
Má 3 možná čtení podle toho, po jakém písmeni stojí
| Po B, P, V, F se čte jako je | Po D, T, N jako e, které změkčí D, T, N na Ď, Ť, Ň | Po M se čte jako ně |
| bě = bje | dě = ďe* | mě = mňe* |
| pě = pje | tě = ťe* | |
| vě = vjě | ně = ňe* | |
| fě = fje | ||
| *(ďe, ťe, ňe – taková spojení písmen nelze napsat. Viz D, T, N) |
Diftongy/dvojhlásky
Au, eu, ou – čtou se dohromady, ne odděleně a-u, e-u, o-u
Pokud slovo začíná na u a má před sebou prefix, který končí na a, e, nebo o, diftong se nečte – naučit (na+učit), samouk (samo+uk).
(Lze tato slova číst i s diftongem. Není to ideální, ale není to chyba.)
SOUHLÁSKY (to, co není a, e, i o, u, y)
Spodoba znělosti
Souhlásky můžeme rozdělit na dvě skupiny – znělé (B, V, D, Ď, G, H, Z, Ž, R, L, M, N, Ň) a neznělé (P, F, T, Ť, K, CH, S, Š, C, Č)
V řeči dochází k procesu tzv. asimilace znělosti – znělé se mění na neznělé na konci slova a před jinými neznělými, proto ne všechna slova se budou psát tak, jak je uslyšíte!
- oběd – znělé D je na konci slova → mění se na neznělé T → bude se číst [objet]
- zkouška – K je neznělé → znělé Z se pod vlivem K změní na neznělé S → bude se číst [skouška]
- k Báře – B je znělé → k se pod jeho vlivem změní na G → bude se číst [gbáře]
- k Sabině – S je neznělé, K je taky neznělé, nestane se nic
- s Daviden – D je znělé → neznělé S se pod jeho vlivem změní na Z → bude se číst [zDaviden]
- s Petrem – P je neznělé, S je taky neznělé, nestane se nic → bude se číst [sPetrem]
- z domu – D je znělé, Z je znělé, nestane se nic → bude se číst [zdomu]
- z kina – K je neznělé → neznělé Z se pod jeho vlivem změní na S → bude se číst [skina]
Je to proces typický pro všechny slovanské jazyky (ale i mezi nimi jsou jisté rozdíly), takže pokud jste Slované, budete ho dělat automaticky.
D, T, N
Skupiny DĚ, TĚ, NĚ a DI, TI, NI se čtou měkce jako [ďe, ťe, ňe], [ďi, ťi, ňi] – ě a i označují změnu d, t, n na ď, ť, ň.
Nefunguje to u cizích slov, tam se di, ti, ni čte tvrdě – politika, diktát, tonik [polityka], [dyktát], [tonyk]
Pokud chceme zvuk ď, ť, ň i před a, o, u, musíme napsat háček
| D, T, N | Ď, Ť, Ň |
| da, ta, na | ďa, ťa, ňa |
| de, te, ne | dě, tě, ně |
| dy, ty, ny | di, ti, ni |
| do, to, no | ďo, ťo, ňo |
| du, tu, nu | ďu, ťu, ňu |
Háček ˇu písmen d a t se na počítači píše jako apostrof ď, ť (dˇas – klasický háček nevypadá pěkně). Pokud se text píše rukou, píše se klasický háček.
L, R mohou být slabikotvorné (má funkci samohlásky), proto slovo Petr má dvě slabiky Pe-tr a proto mohou existovat slova bez samohlásek (krk, smrt, prst)
(Ve slovech sedm, osm je slabikotvorné m – se-dm, o-sm)
Ř může mít znělou a neznělou variantu (pro praxi to není důležité, hodně studentů rozdíl neslyší, 99,99 % Čechů vůbec neví, že máme znělé a neznělé ř. Je to opět proces asimilace znělosti, po čase obě ř budete vyslovovat automaticky)
H, G, CH
H je samostatný zvuk, nelze ho zaměňovat za zvuk G
J – ve skupinách ai, ei, ii, oi se uprostřed objevuje zvuk j
Marie [Marije]
Někdy se nečte tam, kde se píše J – typicky ve slovech jméno, jdu (ale tato výslovnost není správná) a ve tvarech slovesa být jsem, jsi, jsme, jste – tady jsou možné obě varianta – [jsem] i [sem]. Pokud je ale sloveso v záporu, zvuk j tam být musí – nejsem [nejsem].
Skupina SH má dvě varianty čtení. Může se číst jako [sch] nebo [zh]. V televizi je častější výslovnost sch. Ale obě varianty jsou správné. Sch je typické pro oblast Čech, zh pro Moravu a Slezsko.
Skupina DC se čte bez d.
Srdce, dcera
………………………………………………………………………………………………………………….
poznámky pro rusky mluvící
E – je to E, ne JE!
České L je střední, není tak tvrdé jako л a není tak měkké jako ль
Ž, š, c – v češtině jsou měkčí než ж, ш, ц
České č je o něco tvrdší než ч